Větší hrozba - 5. kapitola Sen

27. ledna 2013 v 11:45 | Andul |  Povídky TVD
Tak vám konečně přináším 5. kapitolu. A vzhledem k tomu, že tady moje setra hysterčí a je sprostá jak dlaždič.Tak ani nemám náladu to nějak okecávat. Jen se vám omlouvám za ten konec (této kapitoly). Je takový useknutý, ale v příští kapitole mám v plánu přesně navázat. Tak doufám, že se moc nezlobíte :)
Právě na vás dělám psí oči a prosím abyste i nadále KOMENTOVALI. Všem co komentují ještě jednou děkuji.
Snad jen, že je to taková doplňková kapitola, ale je tam i jedna velice podstatná věc.
Tak si užijte čtení.




Sešla jsem dolů po schodech a uviděla Damona spícího na gauči. Napadlo mě, že bych ho mohla vylekat, i když s jeho schopnostmi to bylo málo pravděpodobné. Jako myš jsem se k němu přikradla a chtěla jsem se nad něj naklonit tak, aby až řeknu 'Baf', byly mé vykulené oči první, co uvidí.

Jenže se stal pravý opak. Jak jsem se tak nad něj nakláněla, pousmál se a prudce otevřel oči. Vypískla jsem a vyskočila pomalu metr do vzduchu. Nevím proč, ale Damona to tak pobavilo, že mu přes jeho záchvat smíchu nebylo nic rozumět. Chtěla jsem mu vlepit facku, jenže jsem si uvědomila, že to samé jsem mu chtěla provést i já.

Když ho smích konečně přešel, postavil se a pohladil mě po tváři.

"Promiň Eleno, ty víš, že tě mám rád, ale vypadala jsi tak vtipně." Radši jsem to ignorovala a zeptala se, jestli chce něco k jídlu.

"Nabízíš se?" jako bych snad čekala jinou odpověď. Otočila jsem se a šla si udělat snídani.

S omeletou na talíři jsem si sedla ke stolu. Za chvíli přišel Damon a položil mi hrnek na stůl.

"Udělal jsem ti čaj." Přijde mi, jako bych ho to už jednou slyšela říct.

"Děkuju." Usmála jsem se na něj.

V tu chvíli zazvonil zvonek.
"Půjdu tam." Oznámila jsem. Ale dřív, než jsem vůbec stihla vstát od stolu, dveře se otevřely. Nebo spíš Damon je otevřel. Zůstal stát ve dveřích a výraz měl jako jelen oslněný reflektory auta.

"Katherine…" vydechnul.

Do domu vstoupila dívka, která jako by mi z oka vypadla. Měla na sobě černé rifle a odvážný fialový top.

"Ráda tě vidím, Damone." A s těmi slovy ho políbila. Nechápala jsem, o co tu jde, jen jsem věděla, že ona by ho neměla líbat. Vrhla jsem se na ni a snažila se ji povalit na zem. To se mi samozřejmě nepovedlo a na zemi jsem skončila já.
Nechtěla jsem se vzdát tak snadno, a proto jsem ji chytla za nohu a stáhla k sobě. Když se otočila, měla ve tváři ten nejnenávistnější pohled, oči jí zčervenaly a zakousla se mi do hrdla.


V tu chvíli jsem se, celá zpocená, probudila. Co to mělo znamenat? Ještě nikdy jsem neměla, tak živou noční můru. Ale ten začátek se mi líbil, i když by neměl.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo 9:05. Měla bych vstávat a probudit Jeremyho, aby nepřišel pozdě do práce.
Vylezla jsem z postele a hodila na sebe župan. Ustlala jsem si postel a šla ho probudit.

"Jere, vstávej. Přijdeš pozdě do práce." V tu chvíli mě napadlo. Proč jsem si vůbec nesehnala nějakou práci? Třeba s tím ještě půjde něco udělat.

"Co je? Nech mě spát, vždyť je sobota." A schoval hlavu pod polštář.

"Aha, promiň. Ona je opravdu sobota?" No jasně. Tohle se mi stává pořád. O prázdninách nikdy nemám pojem o tom, co je zrovna za den.

"Eleno, nech mě spát." Zamručel, a tak jsem potichu odešla.

Radši jsem se podívala do kalendáře. A opravdu - sobota. V tom případě je dnes ta party u Lockwoodů. Musím zavolat Bonnie a Caroline a omluvit se, že jsem se včera nevrátila.

V tu chvíli mi všechno docvaklo. Události předešlého večera. Stefan a Damon jsou upíři. Opravdu se mi to jen nezdálo. Zato se mi zdál ten divný sen. Katherine vypadala jako já. Zajímavá představa. Co ten můj "geniální" mozek všechno nevymyslí.
Popadla jsem mobil. 10 vzkazů od Stefana. Bože, ten je ale otravnej. Nechápu, proč nemůže pochopit, že je toho na mě moc. Je upír a vím to teprve 1 den. Dost těžko se na to zvyká.

Smazala jsem prvních 9 vzkazů a přehrála ten poslední.

"Eleno, prosím, přijď za mnou. Jestli se ptáš proč, tak ze všech důvodů, které jsem ti vysvětlil v předešlých vzkazech." Ups. Příště bych je nemusela mazat dřív, než si je poslechnu. Jenže já nemám chuť se s ním teď o čemkoli bavit.
Smazala jsem i poslední vzkaz a vytočila číslo Bonnie.

"Haló, ahoj Eleno. Proč jsi včera nepřišla? Nemohla jsem se ti dovolat. Pokaždé jsi to odmítla." Hm, tak to jsem asi nebyla já.
"Promiň Bonnie, byla jsem unavená. Caroline je u tebe?"

"Jo, přespala tady." Ulevilo se mi, protože jinak by byla Bonnie sama doma, když je teď její máma pryč.

"Můžu za vámi teď přijít? Potřebuju vám něco říct."

"Určitě, budeme tě čekat. Tak zatím."

"Měj se." Opravdu nevím, jak jim o tom všem řeknu. Nedokážu to v sobě dusit.

Rychle jsem se oblékla, naházela pár věcí do kabelky a vyšla z domu. Ani jsem si nebrala klíče od auta. Zaprvé proto, že je dneska krásně a chtěla jsem se projít. Zadruhé jsem neměla ani ponětí, kam jsem je dala. Nemohla jsem si vzpomenout, jak jsem se včera dostala domů.

Za pár minut jsem byla na místě. Zazvonila jsem. Po chvíli otevřela Caroline.

"Ahoj, pojď dál." Řekla a s těmi slovy ustoupila ode dveří.

"Kde je Bonnie?" zeptala jsem se.

"Nahoře ve svém pokoji. Pojď, snaží se nasoukat do šatů, které měla před třemi lety na plese. Nedokáže pochopit, že vyrostla asi o deset centimetrů. Tvrdí, že ty oranžové jsou na ni moc odvážné. " Celá Bonnie, nechápe, že i když z nás byla vždy nejmenší, tak to nemění nic na tom, že roste.

Vystoupali jsme do 1. patra a zaklepaly jsme na dveře od jejího pokoje.

"Bonnie, můžeme dovnitř? Nepotřebuješ pomoct?" zeptala se Caroline opatrně.

"Ne!" vykřikla "Nemůžete mě takhle vidět." S Car jsme si vyměnily významné pohledy a vtrhly jsme dovnitř.

V tu chvíli jsme vybuchli smíchy. Bonnie stála uprostřed pokoje nacpaná ve světle- modrých šatech, které jí byly asi o 3 čísla menší. Sukně dlouhá původně až na zem jí nyní končila v půlce lýtek a přes ramena se jí propínaly ve švech a ruce měla rozpažené. Když k tomu přidala vítězně-zoufalý výraz ve tváři, divila bych se, kdyby Šíleně smutná princezna zůstala smutná i poté, co by ji spatřila.

"Dostala jsem se do nich." Prohlásila a po tváři se jí rozlil široký úsměv.

"Sundej … to … ze sebe." Podařilo se mi říct mezi záchvaty smíchu. "Vypadáš … v tom … jako párek v rohlíku." Spolu s Caroline jsem se rozesmála nanovo.

"Párek v rohlíku? Jak můžu vypadat jako párek v rohlíku? Víš co? Já bych se za toho moc ráda dostala, ale pokud mi nepomůžete, tak si myslím, že to brzo někde praskne."

"Jasně." Začali jsme jí pomáhat ven. Šaty se na ní smrskly tak, že jsme je museli na některých místech povolit. Manikůrními nůžkami.

"Holky opatrně, mám v plánu si je schovat."

"V tom případě budeš muset podat šicí stroj." Konstatovala Caroline. Šaty jsme z ní sundaly, s obavami v očích jsme se k ní otočily a schovaly je za záda.

"No tak, ukažte mi je. Přece to nemůže být tak strašné." Rozprostřeli jsme je na posteli, aby si je mohla pořádně prohlédnout, i když myslím, že to nebylo potřeba.

"Co to …? Jak se to …?" Upřela na nás zoufalý pohled. Její šaty nyní zdobil rozparek skoro po celé délce.

"Ale prosím tě, jsou to jen staré šaty. Alespoň je budeš mít jako památku na dnešek." Zachraňovala situaci Caroline. Bonnie vypadala, že má na krajíčku, a tak jsem chtěla odvést pozornost k jinému tématu.

"Včera se něco stalo?" Odhrnula jsem si vlasy z čela.

" Jé," zaradovala se Bonnie " vzala sis ten náramek." Pohlédla jsem si na levé zápěstí.

" Jo, ten je od …" Chtěla jsem říct od Stefana, ale Bonnie mě přerušila.

" Ode mě." Od ní? Našla jsem ho včera v kabelce a myslela jsem, že mi ho tam dal Stefan.

"Ano, od tebe. Vypadá krásně, děkuju. Má nějaký skrytý význam?" Dárky od ní byly vždycky něco víc, než jen dárky.

"Babi říkala, že dokáže vrátit navždy ztracené věci. Ale nejsem si jistá, jak to myslela."

"Jakože je v něm zabudovaná mini GPSka?" Ano, naše kouzelná Caroline nikdy neměla smysl pro hlouběji myšlené věci.
Bonniina babička byla něco jako šamanka. Bydlela, ale 100 km od Mystic Falls s Bonniiným strejdou.

"Neposlouchej ji, nedokáže to ocenit. Opravdu se mi líbí."

"Co jsi nám to chtěla říct před tím, než jsem tě přerušila." Nevěděla jsem, jestli můžu prozradit Stefanovo tajemství. A vlastně i Damonovo, o kterém holky ještě nevěděli. Rozhodla jsem se proto je obeznámit s tím, kdo je Stefanův bratr.

"Poznala jsem Damona." Načala jsem.

"Jakože Stefanova bratra?" zajímala se Car.

"Toho vyvrhela jeho rodiny?" doplnila otázku druhá překvapená dívka.

"Ano, přesně toho. Stefan asi nepřeháněl. Damon rozhodně způsobuje problémy. Včera se ke mně moc příjemně nechoval."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 šunkič šunkič | Web | 27. ledna 2013 v 21:56 | Reagovat

Promiň, ale měla jsem tak trochu na pilno :).
Jak jsi řekla, je to fajn vsuvka. Jsem zvědavá na účel náramku od Bonnie. A stejně na můj vkus Elena moc kouká po Damonovi a málo po Stefanovi :D.
Víc toho ze mě dneska nevypadne, napsala jsem asi 8 stránek povídky, takže mi došla slova :D.
Brou noc ;)

2 Andul Andul | 28. ledna 2013 v 9:55 | Reagovat

[1]: Elena se od další kapitoly zase obrátí na nějakou dobu ke Stefanovi, ale nechci moc spoilerovat. Mně nepřijde, že se má nějak moc k Damonovi, ale to  bude tím, že vím něco co ty ne :)
Ty jsi tak strašně šikovná, stíháš tolik věcí zároveň. :)

3 Alalka Alalka | E-mail | 12. března 2013 v 17:01 | Reagovat

Uf, ještěže to s Katherine byl jenom sen, nějak ji v povídkách jako postavu nemám ráda...
Taky si myslím, že ten náramek bude mít větší význam, těším se, čím nás překvapíš.

4 Andul Andul | Web | 12. března 2013 v 17:34 | Reagovat

Jop, s náramkem to není jen tak. Ani tak nějak nevím, jestli se vám to bude líbit. Snad jo. :) Účinek náramku se dozvíte už v 8. kapitole :)

5 Andul Andul | Web | 12. března 2013 v 17:47 | Reagovat

[3]: Jinak moc děkuji, že tak pilně komentuješ :) Opravdu mě to těší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama